Psychické příčiny nemocí a jejich odstraňování.

[hanka]

Nemoci významných dnů
Nemoci významných dnů jsou nemoci, které se opakovaně vrací při příležitosti významných dnů.
Mezi významné dny patří:
• vánoce
• narozeniny
• svátek
• výročí svatby
• výročí úmrtí
• apod.
Nemoci významných dnů jsou vždy reakcí na souvislosti těchto významných dnů.
Mezi nejčastější příčiny těchto nemocí patří nesprávný postoj k následujícím okolnostem těchto dnů:
• sejde se rodina, která nefunguje a na člověka to dopadne plnou vahou - člověk by měl tyto problémy řešit a ne před nimi utíkat
• rodina se nesejde vůbec nebo člověk ani rodinu nemá - člověk si má umět udělat radost i sám a ne ji podmiňovat přítomností ostatních a také má něco udělat, aby sám nebyl
• přehnané přípravy (přehnaný úklid, přehnané vaření a pečení apod.) - člověk by si měl uvědomit v čem spočívá kouzlo těchto dnů (v úklidu to není)
• výročí úmrtí - nevidět jenom to, že dotyčný člověk tady už není, ale být také vděčný za to, že jsem ho poznal, že jsem s ním spoustu věcí mohl prožít.

Příklad nemoci významných dnů
Je Štědrý den ráno a paní Martina finišuje s přípravami vánoc. Tyto přípravy u ní obnášely to, že kromě shánění dárků pro celou rodinu paní Martina napekla alespoň 12 druhů vánočního pečiva, udělala důkladný tzv. velký úklid domácnosti – umyla okna a vyprala záclony, vymyla a přeskládala všechno oblečení ve skříních, vymyla celou kuchyňskou linku a přerovnala všechny kuchyňské zásoby. Prostě vygruntovala celý byt, aby, jak říkávala, Ježíšek přišel do čistého.
Nutno ještě podotknout, že paní Martina byla vdaná, měla dva syny - jeden chodil do první třídy a druhý do třetí a pracovala na směny v nemocnici jako zdravotní sestra. Jinými slovy se měla před vánocemi co otáčet, aby ke všem svým každodenním povinnostem zvládla všechny předvánoční přípravy v jejím důkladném pojetí.
Letos je však paní Martina ve skluzu. Ještě nemá upečené vanilkové rohlíčky a bez nich by přece nebyly ty pravé vánoce. Také jí chybí ještě umýt okno v kuchyni a v obýváku a nemá ještě zabalené dárky.
A k tomu všemu jí od včerejška není dobře. Leze na ni nějaká chřipka. Snažila se jí zahnat prášky. Včera jí sice trochu pomohly, ale dneska je jí o hodně hůř. Nejraději by si lehla do postele, ale nemůže, má ještě tolik práce a přece rodině nezkazí vánoce.
Paní Martina si vzpomněla, že takto před vánocemi byla nemocná i loni a vlastně i předloni. Měla také chřipku a poslední dvoje vánoce marodila.
Vzhledem k tomu, že paní Martině se zmiňovaná chřipka opakovaně vrací v období vánoc, tak se jedná o nemoc významných dnů, v jejím případě o nemoc vánoc.
Otázka tedy zní: v čem dělá paní Martina chybu, že poslední vánoce takto stůně?
A abych vám hledání odpovědi na tuto otázku usnadnila, tak alespoň ve zkratce zde zmíním, že chřipka vzniká v důsledku pocitu přetíženosti, který si však člověk způsobuje sám tím, že si na sebe zbytečně moc nakládá.
Paní Martina dělá chybu v tom, že si před vánocemi na sebe nakládá zbytečně moc práce. Vždyť vánoce nedělá nablýskaný byt a co nejvíce napečených druhů vánočního cukroví, ale atmosféra mezi lidmi. Vůbec nezáleží na tom, jestli jsou umytá všechna okna a jestli jsou vyprané všechny záclony v bytě, ale jestli je doma pohoda, milá a hřejivá atmosféra.
Paní Martina však na toto zapomněla a tak se před vánocemi zbytečně štve a nervuje, jestli to všechno stihne. A pak, když už ty kýžené vánoce přijdou, tak je uhoněná, nevyspalá z toho, jak pracuje do noci, aby to stihla. A její hlavní vidina o Štědrém dnu je, co nejdříve se dostat do postele a konečně se pořádně vyspat. Proto si ani pak ty vánoce ani neužije, ba co víc, ještě tím kazí prožitek i ostatním členům rodiny.
Aby se paní Martina uzdravila, by si měla uvědomit, že to s tím úklidem zbytečně přehání a že má polevit. Nemá to však dělat s výčitkami, že je k ničemu, nebo že je snad špindíra, když nevyleští před vánocemi celý byt. Vánoce si člověk má vychutnat, má si užít volných dnů s rodinou a "nabít se" do dalších pracovních dnů.
Měla by si také uvědomit, co chce, aby se jejím synům vybavilo při vzpomínce na jejich vánoce. Zda chce, aby si vybavili uhoněnou a nevyspalou maminku, která běhá po bytě s hadrem a s kýblem v ruce, která je podrážděná a která se kvůli každé maličkosti hned na ně zlobí. A že sice o vánocích měli doma umytá okna, a popravdě řečeno by si toho, kdyby jim to maminka neřekla, ani nevšimli, protože to pro děti o vánocích není důležité, ale že maminka u stromečku samou únavou usínala a moc se jim nevěnovala.
Anebo zda chce, aby její synové jednou vzpomínali na to, jak u nich o vánocích byla pohoda, jak se s maminkou a s tatínkem hodně nasmáli, že si spolu hráli a užívali se navzájem.
Paní Martina by měla mít na paměti, že při úklidu, tak jako ostatně ve všem, by se měla držet zlaté střední cesty. Neměla by to tedy s úklidem přehánět, ale ani ho zanedbávat.
A určitě by paní Martina neměla doma dělat všechno sama, ale měli by jí s tím pomáhat její manžel i děti.
____________________
Slunce v duši.

[hanka]

Tak, a máme tady závěr Pravidel pro dohledávání psychických příčin nemocí:

Nemoci o dovolených a nemoci významných dnů dělíme ještě do podkategorií:
• před - před dovolenou, před významným dnem
• po - po dovolené, po významném dnu.
Rozdělení do těchto podkategorií napomáhá ještě blíže specifikovat, co v mysli člověka způsobilo opakovanou nemoc.

Nemoci o dovolených se ještě rozdělují na:
• přeodjezdové nemoci
• nemoci na cestě na dovolenou
• nemoci návratové.
Předodjezdové nemoci vznikají nejčastěji na základě zbytečného strachu:
• jak stihnu zabalit
• jestli se ta dovolená vydaří
• jestli se na ní nebudeme hádat
• jestli nezkrachuje naše cestovní kancelář
• jestli v pořádku dojedeme
• apod.
Nemoci na cestě na dovolenou jsou nesprávnou reakcí na samotné cestování:
• jestli cestou nezabloudíme
• jestli řidič neusne za volantem
• jestli nám nedojde benzín
• jestli nespadne letadlo
• apod.

Nemoci návratové jsou reakcí na návrat domů z dovolené, kdy člověk se neoprávněně odmítá vrátit do režimu všedních dnů:
• už zase vidím tu kopu špinavého prádla
• to zase budu muset vařit a nakupovat
• nechci zpátky domů, tam mě čekají jenom problémy
• v práci mě čeká tolik nedodělků, jak já to stihnu
• zase sama zůstanu doma s dětmi, protože manžel bude do noci v práci
• apod.

Nemoci významných dnů se ještě dělí na:
• nemoci příprav na významný den
• nemoci po významném dnu.

Nemoci příprav na významný den jsou nejčastěji odrazem neopodstatněných obav plynoucích z přicházejícího významného dne:
• jak já stihnu všechno nakoupit, uvařit, připravit apod.
• nechci slavit moje narozeniny, nemám rád oslavy
• nechci žádnou rodinnou oslavu, vždyť to zase přijde i moje tchýně, kterou nesnáším a moje sestra, se kterou se hádám
• to mi už bude zase o rok víc, já nechci stárnout
• zítra budu mít narozeniny a já se bojím, že si na mě nikdo nevzpomene
• za týden to bude rok, co mi umřel manžel - jak já ten den nenávidím
• apod.
Nemoci po významném dnu jsou chybnou reakcí na prožitky o tomto dnu, které si dotyčný špatně vysvětluje:
• proč na moji oslavu nepřišla moje kolegyně z práce, určitě mě nemusí - kolegyni dotyčný zapomněl pozvat
• já se na tu oslavu tak těšil a nakonec to byl propadák - oslava se ostatním líbila
• jak mohl zapomenout na naše výročí svatby - nezapomněl, koupil jim víkendový zájezd pro dva a protože chce manželku překvapit, tak jí nic neřekl a v pátek se chystá si ji na ten víkend "ukrást", aby ji měl jenom pro sebe
• apod.
________________________
Slunce v duši.

[chiq]

Díky moc Hanka
otázka: ako posudzovať podľa tohto prístupu "svrbenie" ľavej alebo pravej dlane, pískanie v jednom či druhom uchu, a podobné "radosti", ktoré vstúpili aj do prísloví..

[NAVAR]

Tak další díl.

[hanka]

otázka: ako posudzovať podľa tohto prístupu "svrbenie" ľavej alebo pravej dlane, pískanie v jednom či druhom uchu, a podobné "radosti", ktoré vstúpili aj do prísloví..

Nezkoumala jsem ještě jak je to podle tohoto přístupu, ale doma říkáváme:
- když svrbí levá nebo pravá dlaň - pravá dává (cokoliv - peníze, dárek, atd, ale i trest )
- levá bere (taky cokoliv, pozitiva i negativa)

- když zvoní v uchu: dozvím se novinu (uslyším ji). Ještě se ptáme, když máme koho: V kterém uchu mi zvoní? Když tázaný odpoví správně - dozví se novinu on. Když neuhodne - dozvím se novinu já (tj. ten, komu v tom uchu zvoní.

__________________
Slunce v duši.

[hanka]

Určitě by stálo za to, pohlédnout na to i z hledisek pravidel, možná bychom přišli na to, že pravá dlaň svrbí, když budeme dávat nebo brát od lidí zvenčí, a levá dlaň když budeme dávat nebo brát od rodinných příslušníků.

Zvonění v uších téměř vystihuje pravidlo. Podle pravidel by zvonění v pravém uchu mělo znamenat uslyšet novinu o cizích lidech, a zvonění v levém uchu uslyšet novinu o rodině.
______________________
Slunce v duši.

[hanka]

Dostala jsem další téma, které mi připadá taky zajímavé, posuďte sami:

Jak souvisí přání "Ať už mám klid!" s mozkovou mrtvicí či psychickou nemocí

Příběh: Tatínek jedné paní prý měl kdysi nádor, který se zdárně povedlo odoperovat. Ale před pár měsíci dostal něco, co lékaři diagnostikovali jako mozkovou mrtvici. A od té doby není schopen řádně a souvisle komunikovat. Dlouhodobě volal po "klidu" a nyní se dostal do stavu, kdy se jeho přání "mít klid" vyplnilo…

Někteří lidé si přejí mít "klid", volají po něm, touží po něm a připadají si ukřivdění, sebelítostiví, či jsou až vzteklí a agresivní, když ten klid nemají.

Tři fáze psychických i fyzických změn
Dotyční lidé se právě tím, že chtějí "mít klid", dostávají do tří fází psychických i fyzických změn.
Tyto fáze však ten, který volá po klidu, nepozoruje, protože nastupují nenápadně a téměř nepozorovaně. Ovšem okolí onoho člověka tyto fáze prokazatelně eviduje.

První fáze: volání po klidu
První fázi by šlo charakterizovat jako volání po klidu z důvodu nestíhání.
Takový člověk volá po klidu rozumově a jenom občas i citem, a to v podobě touhy: aby měl čas uklidit, aby měl čas dokončit zanedbaný dům či byt, aby dohnal resty v práci...
Dotyčný má sice ještě dobrou náladu, ale už se tato dobrá nálada střídá se špatnou náladou, anebo s únavou. A právě v době únavy onen člověk pociťuje, že se mu nechce nic dělat, i když ví, že by měl uklidit, srovnat dluhy či resty.
Dobrá nálada mu jde ještě vykouzlit pokaždé, když se mu povede srovnat nějaký dluh či nedodělek...
Ale už v této fázi onen člověk volá po klidu, protož cítí, že se mu začínají kupit povinnosti, dluhy, nedodělky, nevyřešené záležitosti a není mu to příjemné - cítí se přetížen.
Přestává se tolik smát, ale ještě si najde důvody k smíchu, k pochvale věcí či lidí kolem sebe a ještě ale vidí i cítí hezké věci kolem sebe.
Toto volání po klidu je na bázi rozumové potřeby a mírné touhy mít klid, kdy dotyčný se cítí ukřivděn, že ten klid nemá.


V této první fázi se člověk potřebující klid může setkat s následujícími fyzickými projevy:
• rozšířené žíly
• píchání u srdce
• vrásky
• únava
• pocení
• záněty horních cest dýchacích ("rýmy", alergie, bolesti v krku)
• kožní projevy
• střídavý krevní tlak
• poruchy rytmu srdce
• mírné bolesti zad.
- pokračování příště....
_____________________
Slunce v duši.

[hanka]

Druhá fáze: "hrnutí"
Druhou fázi lze charakterizovat jako "hrnutí" - hrnutí povinností, dluhů, nedodělků, nevyřešených záležitostí.

Člověk v této fázi se přemlouvá k výkonům. Cítí neochotu, a to jak k novým problémům, tak i k těm stávajícím.
Chová se pasivně ve věcech, které nehoří a odkládá je.
Neochota a nechuť se mu začínají projevovat v podobě restů, prohlubujících se dluhů, nedokončených povinností.
Začíná ztrácet věci, nebo se mu poškozují, či přestávají fungovat, přicházejí komplikace, škody, újmy.
V této etapě se takový člověk často setkává s tím, že mu doma nastane nějaký problém - vytopí se, nebo vyhoří, či jiná, třeba méně závažná nepříjemnost: zabouchne si dveře, ztratí občanku, klíče, důležité doklady apod.
V této fázi se člověk musí přemlouvat i k dobré náladě. Začíná převládat nespontánní smích.
Takový člověk je většinou zamlklý, nechce nic řešit, při jakékoli komplikaci je rozložený.
Převládá u něj únava a odpor něco dělat. Většinu věcí v této fázi dělá člověk pouze pod hrozbou (musím uklidit, protože přijde návštěva, musím dokončit práci, jinak mi hrozí vyhazov, musím nakoupit, jinak budu mít hlad).
Netěší se dárkům, sice je používá, ale má radost pouze na základě rozumu (je docela rád za ty věci).

Přestává být aktivním, ale ještě funguje - ze setrvačnosti a s odporem. Co nemusí, to neudělá. Cítí obrovskou únavu, a to kdekoli a kdykoli.
Vyhýbá se konfliktům tím, že je ukončuje stručně, nebo se vyhýbá konfliktním tématům vůbec. Řeší věci jako stroj a co nemusí, neřeší.
Takový člověk urputně volá po klidu, a to nejen rozumem, ale na síle přidává i cit, touha, přání. Oba póly, rozum i cit, začínají být nebezpečně vyrovnané. Člověk takzvaně to, že chce mít klid, myslí již vážně. A občas se mu i povede tento stav nicoty si navodit.
V této druhé fázi se objevují tyto různé fyzické projevy:
• nespavost střídající se s údajně nepřekonatelnou únavou
• žlučníkové projevy
• obezita
• záněty dolních cest dýchacích
• křečové žíly
• zimnice
• výpadky
• motání hlavy
• vysoký krevní tlak
• ozývají se ledviny
• zhoršuje se hybnost kloubů

- třetí pokračování příště....
_______________________
Slunce v duši.

[hanka]

Třetí fáze: "převálcování"
Třetí fáze lze nazvat "převálcování" končící prvotním odporem a následnou lhostejností.

Tato etapa se projevuje naprostým odporem a odmítáním přirozených úkonů: neochota vstávat, neochota jíst, neochota se mýt, česat, mluvit...
Dotyčný člověk si sám navozuje stav klidu, a to jak rozumem, tak i citem v té nejvyšší možné míře.
Takový člověk neřeší ani to, co by měl. Nezajímají ho povinnosti, dluhy.
V jeho věcech či v jím svěřených úkolech vládne totální nepořádek, zmatek, chaos, rozvrat. A dotyčný to neřeší, a to ani pod hrozbou škody, ztráty, újmy. Cítí totiž naprostou lhostejnost, beznaděj, odevzdává se...
Nesměje se, nerozbaluje dárky, nekupuje dárky. Nezajímá se o nikoho, uvnitř má pocit ztracenosti, opuštěnosti, osamění, nepochopení, smutku, vnitřního rozvratu.
Převládá u něj nechuť žít a cokoli řešit.
Člověk v této fázi bere jakýkoli úkon jako nesmírně namáhavý. Jít se večer umýt? Koupelna je tak daleko a je to tak vysilující.
Takovýto člověk začíná hodně posedávat, přestává dbát na oblečení, začíná cítit lhostejnost k tomu, jak působí na své okolí, zda má ke svému okolí závazky, povinnosti, či třeba jenom potřeby.

V této třetí fázi obvykle přichází nějaká závažná nemoc, a to:
• obvykle mrtvice
• rakovina
• zlomenina
• infarkt
• duševní nemoc
• "stáří".
Při opakovaní fáze číslo tři, kdy si člověk nedá říci a opakovaně volá po klidu, končí tato etapa smrtí.

Nejnebezpečnější je si toto volání po klidu navozovat jak rozumem (v podobě představ, potřeb, nároků, přání), tak i citem (v podobě touhy). Ze začátku člověk říká: "chci mít klid", ale necítí to tak, či to ani tak nemyslí. Postupem času to však občas začne tak myslet či cítit, a nakonec v poslední fázi to přímo vyžaduje, přímo si tento stav navozuje i rozumem, i citem (potřebuje to a touží po tom) a nenechá se přemluvit, aby myslel jinak.
Tito lidé si neuvědomují, že volání po klidu je volání po smrti. Pro tělo je totiž "klid", ať už duševní či fyzický ve smyslu nečinnosti, naprosto nepřirozený.
Tělo je stvořené pro činnost, aktivitu, činorodost.
Pro tělo je nepřirozené fyzicky odpočívat (mimo přirozeného spánku či krátkého oddechu po stavu vysoké fyzické zátěže, kdy skutečně stačí člověku vydýchat pár vý-dech-ů, aby si od-dechl a pak je schopen normálně fungovat dál).
A také je pro člověka nepřirozené nemyslet. I ten, kdo tvrdí, že nemyslí, tak myslí - myslí na to, že na nic nemyslí.
Proto mozek, když slyší povely přikazující nečinnost, je hodně zmaten. Protože pro mozek "klid" znamená:
• nehýbat se (nedýchat, nemrkat, netrávit, nemetabolizovat, netepat, nevidět, neslyšet, necítit nosem ani na těle, zkrátka nevykazovat ani aktivitu, ani pasivitu...)
• nemyslet (necítit, nemyslet, neřešit, nerealizovat svoje touhy, představy, přání, nestěžovat si, nehledat řešení, nevykazovat a potlačovat jakoukoli duševní aktivitu či pasivitu, zkrátka nevykazovat nic...).

[hanka]

....
Tento klid zažívá člověk v podobě ulehnutí z důvodu nemoci.
Když se člověk, který leží z důvodu nemoci, neuvědomí a nepoučí se z tohoto klidu (touhou či potřebou: ať už mohu něco jít dělat či řešit), tak mozek navodí časem skutečně smrt - buď smrt psychickou, kdy člověk "odejde" psychicky, nebo i fyzickou.

Tudíž není správné volat po klidu za žádných okolností. Ani z legrace ne.

Člověk ovšem může, zaslouží-li si to, volat po oddechu (ovšem krátkém), nebo po činnostech, při kterých se zrelaxuje. Má však volat po těchto činnostech, ale nemá volat po klidu.

Dovolená, trávení času u knížky či na procházce ale nemá být na úkor povinností. A ani nemá být spásnou myšlenkou. Má to být odměna za předchozí činnost.
Člověk se má odměňovat tím, co ho pozvedne na duchu či těle, co mu dodá síly.

Klid, zahálení člověku sílu nedodá. Vždyť sportovci na to, aby měli sílu a dokázali podávat výkony, trénují, namáhají se, neleží. Stejně tak i člověk, který chce být duševně zdravým, trénuje svoji duševní sílu: řeší, vymýšlí, soustředí se, namáhá svůj mozek, nezahálí. Jedině namáháním se člověk udrží svoji kondici.
Jinak člověk nejprve začne scházet a časem i "odcházet". A je tedy na člověku samotném, jakou cestu si vybere.

Je lepší brát problémy, komplikace, povinnost jako úžasné možnosti se realizovat, trénovat svoje dovednosti a schopnosti, než jako přítěže, důvody k vzteku, sebelítosti, pasivitě, útěku či odporu.

Člověk by ve svém slovníku slovo klid vůbec neměl mít a neměl by ho ani používat, dokonce na něj ani nepomyslet. A jakmile by měl tendenci pomyslet na to, že chce klid, tak si má říci, že klid bude mít zaručeně v hrobě, ale nyní si bude užívat a řešit to, co mu život přináší, protože ve všem, co mu život přináší je vzkaz, znamení.
A když to znamení, vzkaz bude hledat (a může být klidným, že dříve či později vždy pochopí význam všeho, co se mu v životě děje) a použije ho v životě, tak zjistí, že právě problémy a komplikace jsou jedinečnou možností seberealizace s následnými sladkými plody, když člověk právě díky komplikacím objeví, kolik netušené síly a energie v sobě má.
V době klidu či nečinnosti člověk nemá šanci objevit fakta o sobě, objevit to, co v sobě má hezkého a dokonalého a co čeká na objevení a uvedení do života.

I když člověk někdy nezvládne určitou situaci na jedničku, nebo právě v té komplikaci něco zkazí, tak vždy s odstupem času člověk zjistí, že na zvládnutí té situace měl síly, energii, schopnosti i dovednosti, akorát je neuplatnil či uplatnil málo. Ale vždy člověk zjistí, že na to měl a má.

Toto poznání je nesmírně důležité pro každého člověka. A toto poznání čeká na každého člověka, proto by se neměl vyhýbat příležitostem projít tímto poznáním.
A i když člověk něco někdy zkazí, tak vždy dostane ještě mnoho šancí objevit a uplatnit to dokonalé, co vše v sobě má. Je už ovšem na každém, zda ten objev, poznání ("na co mám a jaký dokonalý skutečně jsem") udělá či uplatní.

Z toho, co jsem zde napsala, tedy jednoznačně vyplývá, že nikdo nemá volat po klidu, protože by se ochuzoval o možnost objevit a následně použít navenek svoji vnitřní dokonalost...
....

[Hmm...]

,,hanka" klobúk dole . Až na ,,drobnú" chybičku v tomto záveri jak píšeš sú to pekné príspevky . Vec sa má v skutoćnosti tak že ,,ticho (jak na duši tak i na tele) lieči" na rozdiel od zhonu a hluku (i ,,samohecovanie" = stres) ktorí život ako taký všade (i ten v nás) ,,zabíja". Zdravý a dlhý život je o ,,Pohoda , klidek , tabáček" a nie o ,,Hurá naši". P.

[hanka]

To jsi přetočil, o žádném "Hurá naši " tady vůbec nebyla řeč. Takhle - vytržené z textu - můžeš lehce rozcupovat úplně všechno, co se kde řekne nebo napíše. I poslední větu je třeba brát z celkového příspěvku, nemůže se vytrhávat z textu.
Život je přece o pohybu, všechno, co se hýbe, žije. Když skončí pohyb, skončí i život. Je nebezpečné volat právě po tomto "klidu". To, o čem hovoříš, je o něčem jiném.

Byla bych ráda, kdyby jsi tady dal příspěvek na tohle téma. Určitě bychom všichni uvítali radu, jak si udržet v duši mír a rovnováhu - v dnešní uhoněné době. Ty působíš jako pohodář, tak se poděl o své poznatky a zkušenosti. .

[Hmm...]

,,hanka" , u zdravého jedinca je spotreba energie priamoúmerná jeho pohybovým aktivitám (je jedno či sa ,hýbe" rukami , nohami alebo ,,hlavou") a túto jeho spotrebu treba kriť konzumáciou potravín . Čím večia spotreba potravín tým viac odpadu , čím viac odpadu , tým večia...,,snehová gula". Prečo sa u zdravého organizmu v prípade náhodnéj choroby jeho oslabený organizmus celkom prirodzene bráni prisunu nových potravin i tekutín (len u čistej vody to neplatí) a pohybu ? Nie nahodou preto , že sa medzi iným aj čistí (horúčkou ,,rozpušťa") a vyplavuje zo seba tie ,,snehové gule - nánosi" prebitkov z rýchleho života ? Treba ešte ďalej pokračovať ? Keď že každý z nás máme len to čo si zaslúžime , necítim potrebu sa tu k mojej pohode ako takéj vyjadrovať . P.

[hanka]

Souhlasím s Tebou ve všem, co tady píšeš, nemám s Tvým názorem žádný problém. . Volání těla po klidu v době eliminace škodlivin je v pořádku, nesmí to ovšem trvat pořád, pak už takový "klid" škodí a člověk by měl udělat nápravu a pomoci tělu v jeho práci tím, že se nebude přejídat a zanášet ho ještě dalšími balasty, které nemají v těle co dělat, jinak se nedostane do zdravého pohybu nikdy, protože všechnu energii spotřebuje na tlačení do nabalující se koule, až jednoho dne nebude mít sílu na její valení před sebou a koule ho prostě zavalí.

Musíme si ale říct, že nejen potraviny nás dovedou otrávit, ale také negativní emoce, myšlení a psychika vůbec, dovedou naše tělo vyhodit z rovnováhy a naservírovat mu pořádné jedy!!! Právě proto si myslím, že je dobré vědět, že žádný z nás není neomylný, všichni děláme chyby, někdo v té či oné oblasti (strava, znečišťování těla kouřením, drogy, alkoholem, zlostí, závistí, nenávistí, neochoty odpouštět, bezcitnost...atd.), umět je v sobě najít a přiznat si je a ve vlastním zájmu se snažit o jejich odstranění.

Tohle vlákno má v úmyslu se zabývat právě jen kousíčkem ze všech těch patologií - psychikou, samozřejmě jenom na amatérské úrovni, proto je jen dobře, když se do diskuze zapojí více lidí, i s opačnými názory - jak říkám, nikdo není neomylný, i když na sobě zrovna žádnou chybu nevidí .

[Hmm...]

,,hanka" tak v tom prípade na to ideš dosť špatne . Musíš len umrieť , všetko ostatné je len tvoja svobodná vůle . Medzi tvojou slobodnou volou a stavom tvojej duše i tela zároveň je priama úmera . Bude to znieť dosť zvláštne no platí to i tomto (choroba) prípade : Keď ty musíš - ona može , keď ty nemusíš - ona nesmie . P.